Když se život nevejde
do toho, co máme hotové
Mám pro Martu pochopení. Pozvete návštěvu, někdo musí nachystat jídlo, obsloužit, uklidit. A zatímco vy běháte, někdo jiný sedí a povídá si. To člověka dokáže naštvat. Zvlášť když se to opakuje a pomoc pořád nepřichází.
Proto bychom z toho příběhu neměli udělat další výčitku lidem, kteří se starají. Marta otevřela svůj dům. Její práce je projevem pohostinnosti. Její prosba o pomoc je pochopitelná. Nikdo by neměl zůstávat na všechno sám a ještě poslouchat, že je málo duchovní.
Jenže u Marie nám evangelium říká něco, co při prvním čtení snadno přeslechneme: posadila se a poslouchala. Je celou pozorností u toho, kdo přišel. Dává mu prostor, aby k ní mohl promluvit.
Co z té chvíle budu mít?
Výkonu rozumíme docela dobře. Dá se poznat, co je hotové. Vyřízená zpráva, opravená věc, připravené jídlo, dokončená práce. A je v pořádku mít z toho radost. Práce může dávat smysl a naplňovat nás.
Potíž začíná, když stejným metrem začneme měřit úplně všechno. Procházku podle počtu kroků. Rozhovor podle toho, co se vyřešilo. Modlitbu podle toho, zda jsme se soustředili a něco pěkného pocítili. A sebe podle toho, kolik jsme toho dnes zvládli.
Potom si i ticho musí obhájit svou existenci. Má nás zklidnit, zlepšit soustředění, připravit na další práci. Jako by náš život byl hlavně provoz, který potřebuje občasnou údržbu.
Jenže nemusíme odpočívat pouze proto, abychom pak mohli zase pracovat.
Můžeme se zastavit i proto, že právě teď žijeme. Že je tu člověk, kterého máme rádi. Že nás něco těší nebo bolí. Že stojí za to všimnout si dne, který se už nebude opakovat. To všechno má hodnotu ještě dřív, než z toho vznikne výsledek.
Naslouchat i tomu, co přehlušujeme
Ježíš Martě říká: „Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí.“ Všímá si toho, co se s ní děje. A její jméno vyslovuje dvakrát. Můžeme v tom slyšet blízkost: Marto, vím o tobě. Všimni si také sebe. I pro tebe je tady místo.
Když se zastavíme, nemusí hned přijít pokoj. Někdy teprve uslyšíme, jak jsme unavení. Jak nám chybí blízkost. Jak se bojíme někoho zklamat. Nebo jakou radost nám přináší něco, na co jsme si dlouho neudělali čas. Nemusíme s tím vším okamžitě něco podniknout. Pro začátek to můžeme přestat přehlušovat.
Naslouchat vlastnímu hlasu přitom znamená také rozlišovat. V nás přece mluví ledacos: strach, ješitnost, svědomí, touha po lásce. Každou myšlenku nemusíme hned poslechnout ani považovat za Boží hlas. Můžeme ji před Bohem chvíli nechat být a všímat si, kam nás vede.
Marie naslouchá Ježíši. Také naše ticho se může stát setkáním: dovolíme si být před Bohem takoví, jací právě jsme. S otevřenými otázkami, s radostí i s tím, s čím si nevíme rady.
I my smíme přijímat
Možná jsme si zvykli být ti, kdo něco přinášejí, zařizují a drží pohromadě. Pak může být překvapivě těžké sednout si a nechat chvíli někoho jiného, aby dal něco nám. Přijmout pozornost. Pomoc. Slovo. Lásku, za kterou jsme předem nic neodpracovali.
A právě tady je v tom příběhu kus naděje. Ježíš Marii její místo chrání: „Ten jí nikdo nevezme.“ Nemusí si je nejprve zasloužit tím, že všechno obslouží.
Jídlo bude dál potřeba připravovat a o lidi se bude potřeba starat. Snad se ale můžeme naučit dělat to s větší svobodou. Říct si o pomoc. Mít radost z práce. A také ji někdy odložit, aniž bychom tím přišli o svou hodnotu.
Možná dnes stačí na chvíli přestat odpovídat na všechno, co po nás něco chce. A poslechnout si toho, kdo je s námi.
Trojicí prostorů Rohr míní hlavu, srdce a tělo. Můžeme sedět vedle člověka, a přitom už v duchu chystat odpověď nebo další úkol. Marie dává Ježíši svou pozornost. Takové naslouchání nás může proměnit právě tím, že předem neurčujeme, co si z něj odneseme.